2.kapitola

8. února 2018 v 19:37 | anna1200 |  Nezapomenutelný zážitek
Seděla jsem vedle něj, s hlavou sklopenou, s tváří mokrou od slz a červenou, zda vztekem, nebo tím, že se stydím, jsem nedokázala určit.

Náhle jsem ucítila, jak jedno mé zápěstí pustil. Využila jsem toho a posunula se tak daleko, jak jen to šlo. Jen si zhluboka povzdechl, ale nepokusil si mě přitáhnout zpátky. Kolena jsem si dala na pohovku, na ně si položila bradu a zavřela oči. Chvíli se nic nedělo a pak začal mluvit : ,,Vím, že jsi zmatená,smutná, že se bojíš, že máš vztek a plně ti rozumím, ale až mě vyslechneš, pochopíš. Pomocí jednoho rituálu jsem tě přenesl z tvé doby jsem a proto se tě musím na něco zeptat." Na Chvíli se odmlčel, a pak mi položil otázku. ,,Viděla jsi nebo jsi četla nějakou knihu o mém příběhu?" I když jsem měla oči zavřené, cítila jsem jeho pohled, kterým mě propaloval. ,,Viděla jsem film a četla knihu." Odpověděla jsem potichu. ,,Dobrá, to nám situaci výrazně ulehčuje. Jak jsem už říkal, pomocí rituálu jsem tě sem přenesl a zůstaneš tady tak dlouho dokud mi nepomůžeš.Ať už dobrovolně nebo nedobrovolně." Na ta slova jsem otevřela oči, zvedla hlavu a nevěřícně se na něj podívala. ,,Cože? Zopakuj to!" Cítila jsem vlnu vzteku, která mě zaplavila. //To snad nemyslí vážně. To mě tu opravdu chce držet?// Ztuhla jsem, když jsem si uvědomila, že by byl schopný mě zde držet pod zámkem. ,,Slyšela jsi. Neodejdeš odsud dokud mi nepomůžeš!" Jeho hlas byl ledový a ostrý jako břitva. Vytrhla jsem své zápěstí a postavila jsem se. Dívala jsem se na něj a snažila se zadržet slzy, ale nešlo to. ,,To nemůžeš. Nemůžeš mě tady jen tak držet. Nebudu ti pomáhat!" Řekla jsem a ignorovala slzy stékající po tvářích.

Zvedl se z pohovky a díval se na mě pohledem, který nevěstil nic dobrého. ,,Neopovažuj se mi nařizovat, co mohu a co ne!" Zašeptal potichu ledovým hlasem a mě naskočila husí kůže, jakoby vlivem jeho hlasu, teplota v místnosti klesla. Otočila jsem se k němu zády a rozbrečela jsem se, vzpomínala na svou rodinu a ani se nesnažila své vzlyky nějak tišit. //Co když už svou rodinu nikdy neuvidím? Co když tu zůstanu napořád?// Uslyšela jsem kroky a poté ucítila ruku na svém rameni. Ucukla jsem a ustoupila o krok dál od něj. Nepomohlo to, znovu ke mě přistoupil a znovu mi dal ruku na rameno. ,,Jdi pryč, prosím. Chci být sama." Zašeptala jsem zlomeně. ,,Ne." Odpověděl stejně potichu. přistoupil ke mně ještě blíž a objal mě a tehdy jsem se opravdu naštvala. Všechny ty pocity, strach; smutek; bolest; vyčerpání; se ve mně vzbouřily a já jsem vybuchla. "Říkám: Jdi pryč!Nechci te vidět. Nenávidím tě! " Vykřikla jsem, vytrhla jsem se z jeho objetí a chtěla utéct pryč, ale zasáhla náhoda...nebo osud? Když jsem běžela pryč, uklouzla jsem a spadla na zem. Seděla jsem na zemi s ubrečenou tváří a v duchu nadávala na celý svět. Aniž bych si to uvědomila došel ke mě a vytáhl mě zpátky na nohy. Chtěla jsem se mu vytrhnout a utéct, ale nedostala jsem šanci. Přitiskl mě na svou hruď, zabalil do jeho pláště a pevně objal. Bránila jsem se , ale nebylo to nic platné, tak jsem to vzdala, opřela se o jeho hruď a brečela. Brečela jsem dlouho, až mi nakonec došly slzy a já se jen opírala tváří o jeho hruď, když jsem uslyšela jeho hlas: ,,Tak nevinná, tak čistá. Tak tvrdá a přitom tak křehká, jako jarní jitro s posledním náznakem zimy. Tak silná a přitom tak slabá." Popotáhla jsem a utřela si nos, i když to šlo těžko, protože mě stále ještě objímal. Ucítila jsem, jak mi dvěma prsty uchopil bradu a zvedl, takže jsem se mu dívala do očí. Usmála jsem se a po tvářích mi stekli poslední dvě slzy, které mi jemně setřel palci na rukou a poté mě zase objal. Objala jsem ho taky a bylo mi jedno, kdo to je, proč jsem tady nebo zda tu zůstanu napořád. A tak jsme tam stáli v objetí a já jsem cítila, jak mi víčka těžknou až se mi oči zavřeli úplně a nakonec jsem usnula s úsměvem na rtech, s uplakanýma očima, zabalená do jeho pláště, v jeho objetí a s tváří opřenou o jeho hrudník.

Když jsem se druhý den ráno vzbudila, zjistila jsem, že ležím v posteli ve tvaru stříbrné labutě s černými nebesy. Rozhlédla jsem se a zjistila, že za mnou leží onen neznámý ze včerejška a ,i když to bylo divné, stále s maskou přes levou polovinu tváře. Opatrně jsme se vstala bych ho nevzbudila a jen jsem děkovala bohu, že mám na sobě oblečení ze včerejška. Potichu jsem vyšla z ložnice a sešla až k jezeru. Kousek od břehu jsem uviděla plochý kámen, na který by se dalo posadit.Podkasala jsem si noční košilku a vešla do vody. Otřásla jsem se protože voda byla neskutečně studená a po těle mi vyskákala husí kůže. Rychle jsem pokračovala ke kameni, na který jsem se posadila, dala si kolena pod bradu a zavřela oči.
Nějakou dobu jsem tam seděla v tichu, a pak jsem zaslechla tiché kroky a následné šplouchání vody. Otevřela jsem oči a otočila hlavu na stranu. Byl to on ale vypadal jinak. Nebyl upravený. Vlasy mu trčeli do všech stran, jeho oblečení bylo pomačkané a celkově vypadal rozespale. Brodil se vodou ke kameni, na kterém jsem seděla. Došel k němu, posadil se vedle mě a mlčel. ,,Asi by jsi chtěla vědět kdo jsem, že?" Podíval se na mě a mě nezbylo nic jiného, než přikývnout. ,,Mám mnoho jmen. Jsem duch opery, fantom opery, anděl hudby, ale pro blízké přátele jsem Erik." Dodal a díval se ne mě, jako bych byla nějaká věc pod mikroskopem. //Asi chce znát mou odpověď.// ,,Annie." Řekla jsem a on se zatvářil nechápavě. Usmála jsem se a odpověděla na jeho nevyřčenou otázku. ,,Jmenuji se Annie, ale to ty určitě víš. Jinak pro přátele jsem En. Vyber si co je ti milejší." Dodala jsem a užívala si ten klid a to ticho, které zde panovalo. Ani jednomu z nás nebylo po včerejšku moc do řeči, a proto jsme mlčeli, každý zahloubaný do svých myšlenek a pocitů. ,,Omlouvám se, neměla jsem na tebe tak křičet. Ale bylo toho na mě moc. '' Řekla jsem potichu a znovu zavřela oči. ,,Nic se nestalo, neměl jsem to na tebe tak vybalit. Taky se omlouvám. ''
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama