2.kapitola-princezna

9. února 2018 v 14:47 | anna1200 |  Ztracená elfská princezna
Takže ahoj jsem tu s další kapitolou a doufám, že se bude líbit.

Ubíhaly dny a týdny, uběhly roky a obě děti rostly, byť nebyly stejně staré. Zatímco král učil svého syna různé techniky boje, jeho dcera, kterou na zemi pojmenovali Rose, chodila na základní školu a neměla nejmenší ponětí o tom, že není člověk, ale elfka. Tohle tajemství jí rodiče neřekli a střežili ho jako oko v hlavě, stejně tak dobře měli schovaný dopis, který dostali při jejím převzetí. Jen náhrdelník ji nechali, ale pak přišel další problém. Jak skrýt podobu s králem, což se týkalo hlavně vlasů. Rozhodli se, že bude nejlepší, když jí budou vlasy barvit, a tak se stalo, že místo stříbrných vlasů měla vlasy černé jako uhel. Ale její oči skrýt nedokázali, nepomáhali žádné kontaktní čočky ani nic jiného. Dalo by se tak říct, že každého její oči na první pohled uchvátili. Jejich barva byla zvláštní, byla podobná barvě safíru a přece se nedalo s určitostí říct, že je to safír.
Rose
Vždy jsem věděla, že je na mě něco zvláštního, bohužel jsem nikdy nezjistila co. Snad barva mých očí. Také jsem se často přela se svými rodiči, když mi chtěli nabarvit vlasy. Nemohla jsem pochopit proč, i když mi celý život tvrdili, že jsem hnědovláska a víc mi sluší černé vlasy, nevěřila jsem jim. Našla jsem totiž jednu fotku, na které mě drželi v náruči a měla jsem na ní, ne černé ale vlasy stříbrné barvy. A při bližším zkoumání té fotky jsme si všimla, že otec drží v ruce nějaký dopis. Nezeptala jsem se nikdy, co to bylo za dopis, ale umínila jsem si, že ho najdu a přečtu si ho. Nikdy jsem neměla moc kamarádů, vlastně skoro žádného. Zvláštní bylo, že mi to nevadilo. Vždy jsem dávala spíše přednost samotě než společnosti. Přes léto jsem seděla na parapetu okna a pozorovala hvězdy na obloze, vždy mě k nim něco táhlo. Nepřítomně jsme si pohrávala s náhrdelníkem ve tvaru listu a šípu a přemýšlela nad tím kdo vlastně jsem. Někdy, stejně jako dnes, se mi stalo, že jsem se dostala až ke vzpomínkám z velmi raného dětství, možná tak z prvního roku. Tentokrát jsem zahlédla i tvář nějakého muže a cítila jsme jak mě zvedl do náruče, políbil na čelo a něco mi zašeptal do ucha. Nakonec mi do vlasů dal sponu a usmál se na mě. Další moje vzpomínka byla trochu zamlžená, viděla jsem kolem sebe stromy, jenž velkou rychlostí mizely a slyšela nějaké hlasy. Dál vzpomínka nepokračovala, asi jsem usnula nebo jsme zavřela oči.
O několik dní později jsem zjistila jednu věc, dokážu ovládat vítr. Vlastně to byla náhoda, že jsem to zjistila. Stalo se to na moje narozeniny, bylo mi ten del 15 let, byla jsme naštvaná a než jsem si uvědomila, co se stalo, kamarádka byla na zemi a nevěřícně se na mě dívala. Otočila jsme se k ní zády a utíkala rychle pryč, černé vlasy za mnou vlály jako smuteční závoj. Do někoho jsem narazila a spadla na zem. ,,Sakra, jestli je to zase nějaký tvůj vtip Veroniko, tak si mě nepřej. Roztrhnu tě na dva kusy jako hada a Valar je mi svědkem, že by tě ani Elrond nesešil dohromady." Vstala jsme ze země a začala se oprašovat, přičemž jsme si ani neuvědomila, jaké elfské jméno jsem řekla. V té době jsme už několikrát viděla film Hobit a několikrát četla i knihu a mezi mé nejoblíbenější postavy patřil Thranduil, a tak jsme nevědomky používala některé elfské jména nebo slova. ,,Není to vtipné a jestli ještě někdy něco takového.....Moment!" Zvedla jsme hlavu, ale nedívala jsme se do očí mé jediné kamarádky, ale do světle zelených. ,,Ty nejsi Veronika." Prohlédla jsme si ho od hlavy až k patě a nepatrně naklonila hlavu na stranu, netušila jsme proč jsem tohle gesto udělala.Byl vysoký,na zádech měl luk s toulcem plným šípů a dvě dýky,u pasu mu visel meč. Plavé vlasy měl po stranách a vzadu spletené do složitého účesu.Byl oblečený do zvláštního oblečení. Měl na sobě halenu,přes kterou šel vidět vypracovaný hrudník,přes ni zelenou tuniku přepásanou zlatým páskem,černé nohavice a po kolena hnědé boty. ,,Jdeš snad na maškarní? V tom případě běž rovně a pak k panelákům, viděla jsem tam podobně oblečené lidi, budete si spolu rozumět. Jo a mimochodem, dobrý kostým Legolase, jen ty dýky nevypadají moc opravdově. Příště si je zkus objednat nebo sám vyrobit. " *Z mých slov doslova odkapával sarkasmus a chtěla jsem ho obejít a jít domů, když jsem ucítila ruku na loktu a stála jsem zase naproti němu. ,,Pusť mě, hned!" ,,Ne nepustím tě. Podívej se na mě a řekni mi své jméno." ,,To tak. A autogram nebo fotku by jsi snad nechtěl?" Vytrhla jsme se z jeho sevření a tentokrát ho opravdu obešla a šla pomalu pryč, když se kousek vedle mě zabodl do země šíp. Zastavila jsem se a dívala se před sebe, než jsem se otočila čelem k němu a pomalu šla jeho směrem. Z očí mi létaly blesky ale jinak jsem svůj vztek najevo nedávala.
,,Co si to dovoluješ?" ,,Neposlechla jsi mě a tak jsme tě nějak musel donutit aby jsi tu zůstala." Zvedla jsem jedno obočí a podívala se mu do očí. ,,Tak hele, to že jsem tě neposlechla, neznamená, že po mě musíš střílet, stačil jen kousek vedle a měla bych šíp v lýtku." ,,A jak jsem tě měl asi zadržet? A mimochodem půjdeš se mnou." Nebyla to otázka, jen konstatování. ,,Co? Tak na to hned zapomeň, nikam s tebou nepůjdu k tomu mě nedonutíš." Znovu mě chytl za loket, tentokrát ale pevněji. ,,Půjdeš se mnou buď po dobrém nebo po zlém. Vyber si. Tak?" Na rtech se mi objevil zlomyslný úsměv a v očích se mi zablýskalo. ,,Volím variantu po zlém. Řekneš mi alespoň kam jdeme a proč mám jít s tebou?" ,,Po zlém? Tak dobře, jdeme do Středozemě a mám k tomu dobrý důvod, je jím barva tvých očí. Podobné jsme už někde viděl a hodlám zjistit, kde. " ,,Jo jasně, jdeme do Středozemě. Ta existuje jen v knize a ve filmu, ledaže by jsi byl opravdu elf, což nejsi, protože ani ti neexistují, takže sbohem." Prudce jsme mu dupla na nohu, kvůli čemu mě musel pustit a sehnul se k poraněné noze. Využila jsme toho a rozběhla se pryč směrem domů. Ačkoliv jsem nikdy nebyla moc na běhání, touha dostat se domů, mě hnala dál. Byla jsem už jen kousek od domu, když mi někdo podrazil nohy a já tak spadla na zem. Přetočila jsme se na záda a zamračila se na toho cizince, který byl skloněný nade mnou a jednu z jednu dýk mi držel u krku. Až nyní jsem zjistila, že ty dýky jsou skutečně z oceli, z nichž se mi teď jedna byla držena pod krkem. ,,Pořád se mnou nikam nepůjdeš?" ,,Máš pravdu, nepůjdu." Pozpátku jsem odlezla kus od dýky ale nebylo mi to nic platné, protože znovu přistoupil ke mě. ,,Dobře, jak chceš. Nikdy bych to neudělal, ale nedáváš mi na vybranou." Schoval dýku zpátky do pouzdra a vytáhl z pod kostýmu, nebo co to měl na sobě, malou květinu, kterou mi dal pod nos. Chtě, nechtě jsem se musela nadechnout její vůně a poté se mi zatmělo před očima a kdyby mě včas nechytil, praštila bych se do ní o chodník. Poslední co jsme vnímala bylo, jak mě zvedl ze země a někam mě nesl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama