3.kapitola

8. února 2018 v 19:38 | anna1200 |  Nezapomenutelný zážitek
Přidávám další kapitolu a doufám, že se bude líbit a zároveň se taky chci omluvit za svou několikadenní neaktivnost.



Otřásla jsem se zimou a pokusila se udržet si alespoň trochu tělesného tepla. Marně. Nešlo to. Cítila jsem jak mnou prostupuje zima.
,,Je ti zima." Uslyšela jsem Erikův hlas, nebyla to otázka, jen pouhé konstatování. ,,Není." Odpověděla jsem, zvedla se a přešla k okraji kamene. Podívala jsem se na vodu a zhluboka si povzdechla. Vůbec se mi do té studené vody nechtělo. Podkasala jsem si košilku a s odporem vlezla do studené vody. //Měla bych si najít nějaké šaty na sebe, jinak tu zmrznu.// Po těle mi vyskákala husí kůže a já se vlivem zimy otřepala. Začala jsem se brodit ke břehu a v duchu si nadávala, že jsem si na ten kámen sedala. Byla jsem tak zahloubaná do svých myšlenek, že jsem neslyšela , jak Erik slezl z kamene. Zrovna, když jsem chtěla udělat další krok, noha ,na které jsem, mi uklouzla na hladkém kameni a já padala do vody. Dopadla jsem do vody a ihned jsem byla celá mokrá. Vyprskla jsem vodu a postavila se. Z vlasů mi tekla voda a mé oblečení by se dalo ždímat. Při pohledu na Erika jsem zjistila, že se směje. Ale byl to jiný smích, ne ledový, ale od srdce. Chtěla jsem něco říct, ale došly mi slova. Přešla jsem k němu a strčila do něj. Spadl do vody a nechápavě se na mě podíval. ,,To abys zkusil jaké to je, když někdo spadne do ledové vody." Řekla jsem a došla do ložnice.

Uviděla jsem na posteli jednoduchou bílou košili a k tomu uplé kalhoty. Když jsem ty věci zvedla překvapilo mě, že po tím bylo i spodní prádlo. Zčervenala jsem se při pomyšlení, že Erik mi vybíral spodní prádlo, vzala věci a rychle odešla do jedné místnosti. Jak jsem zjistila byla to koupelna, rychle jsem se převlékla a vysušila si vlasy, které mi pak trčeli do všech stran. Jen jsem si povzdechla a svázala si vlasy do copu. Vyšla jsem z koupelny a mokré oblečení nechala v ní. Prošla jsem několika místnosti a ocitla se u varhan. Po zemi se povalovali různě poškrtané papíry. Jeden jsem vzala, uhladila a položila na varhany. Začala jsem hrát a hrála až do doby než byla následující pasáž poškrtaná. Vzdala jsem snahy o její rozluštění, zavřela oči a nechala prsty aby se rozběhly po klávesách. Začala jsem potichu zpívat a přestala vnímat okolí. Čím déle jsem hrála, tím jistěji jsem zpívala. Vložila jsem do hraní své srdce a svou duši a užívala jsem si ten pocit, kdy mé prsty měly svůj život. Bylo to tak kouzelné, tak nádherné, jako první růže, která vykvete. A najednou se ke mě přidal druhý hlas. Hlas, který hladil po duši, a byl tak tajemný. Hlas, který dokázal bořit zdi, překlenout propasti. Hlas, který byl až moc blízko mě.
V tu chvíli jsem ztuhla a můj hlas zakolísal. Pokusila jsem se znovu nechat ovládnout tím pocitem jako předtím, ale nešlo to. Přestala jsem tedy hrát a složila ruce do klína. Podívala jsem se vedle sebe a tam vedle mě seděl Erik s tváří zachmuřenou a s bolestným výrazem v očích. ,,Co se stalo?" Zeptala jsem se vystrašeně. //Doufám, že jsem nic neprovedla.// ,,Kdo tě naučil takhle hrát a zpívat?" Odpověděl mi na otázku otázkou. ,,Nevím, nepamatuji se, prostě to umím. A když jsem hrála bylo to něco nádherného, jako bych přesně věděla, kterou klávesu mám zmáčknout, jakou notu mám zazpívat a.... a pak to skončilo. Jakoby se mi najednou přetrhla nit a já nevěděla, jak dál. Omluv mě prosím na chvíli potřebuji být sama." Řekla jsem a zvedla se s úmyslem odejít. Chytl mě za zápěstí a nepustil. ,,Nedovolím ti odejít, mohlo by se ti něco stát a kromě toho mám na tebe pár otázek." Vytrhla jsem svou ruku z jeho sevření a zle se na něj podívala. ,,Pochop už konečně, že mě tu nemůžeš držet zavřenou, jako nějaké zvíře v kleci! Mám svůj život a nebýt tebe a toho tvého rituálu, byla bych šťastná!" Zakřičela jsem a utekla do jedné chodby, slzy mi opět stékaly po tvářích a pomalu jsem ani nevěděla, kam vlastně běžím. Doběhla jsem ke konci chodby a chtěla pokračovat dál,ale nemohla jsem, protože mě Erik znovu chytil za zápěstí. ,,Prosím nech mě ti to vysvětlit, Všechno je úplně jinak než si myslíš." ,,Nech mě napokoji! Aspoň jednou v životě chci být sama." Řekla jsem a napřáhla se. Tichem se ozvalo plesknutí. Sáhl si na tvář a nevěřícně se na mě podíval, jakoby nemohl pochopit, že jsem ho skutečně uhodila. Vytrhla jsem svou ruku z jeho sevření a utekla jsem pryč.

Utíkala jsem a najednou jsem si uvědomila, že už nejsem v podzemí . Zastavila jsem se rozhlédla se kolem sebe. Byla jsem v opeře, a když jsem se podívala lépe , hned u jeviště. Vešla jsem na jeviště a začal jsem tančit. Všechny mé city jsem momentálně vložila do tance. Zavřela jsem oči a nechala se unášet melodií ve své mysli, kterou jsem znala z domova. Po chvíli mě začaly bolet nohy a tak jsem přestala tančit. Místo toho jsem se šla projít po opeře a obdivovala jsem každý detail a každou sochu, která zde byla a že jich tu nebylo málo. Vystoupala jsem až do patra, které bylo tvořeno ze samých lan a úzkých trámů spojených do konstrukce podobné mostu. Přešla jsem po tom mostu a objevila dřevěné schody vedoucí nahoru. A protože jsem byla od přírody zvědavá, neváhala jsem a vystoupala po nich nahoru. Otevřela jsem malá dvířka, ke kterým schody vedly a prošla jimi. To, co jsem viděla, předčilo všechna má očekávání. Byla jsem na střeše opery a po jejím obvodu byly rozestavěny obrovské sochy. Přešla jsem k okraji střechy, kterou chránilo asi metr vysoké železné zábradlí a opřela se o něj, protože mi nohy vypověděli službu. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Pode mnou se rozkládala Paříž. Celou scénérii doplňovala tma a světla, která svítila v každém domě. Bylo to něco kouzelného. Cítila jsem , jak mě ovládl podivný pocit, takový, který jsem neuměla pojmenovat. Rozhlédla jsem se okolo sebe a uviděla jednu sochu, která byla větší než ostatní. Přešla jsem k ní a pořádně si ji prohlédla. Byl to kočár s koněm, který stál na zadních. Vylezla jsem na sochu a stoupla si do kočáru. Až teď jsem mohla obdivovat Paříž. Měla jsem ji jako na dlani. Cítila jsem se volná, jako nikdy. Jako bych byla ptákem. Sundala jsem si gumičku a nechala vlasy povlávat ve větru. Rozpřáhla jsem ruce a zavřela oči. Přestala jsem myslet na cokoliv a jen se nechala unášet tím nádherným pocitem volnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama