3.kapitola-princezna

9. února 2018 v 14:48 | anna1200 |  Ztracená elfská princezna
Přidávám další kapitolu a doufám, že se bude líbit a zároveň se taky chci omluvit za svou několikadenní neaktivnost.

Pomalu jsem se začala probírat a pod sebou jsem cítila něco měkkého, snad postel. Okolo sebe jsem slyšela nějaké šumění, jako bych měla něco s ušima. Šumění postupně přecházelo ve slova a ty v rozhovor. ,,A opravdu je to ona? Moc se mi nepodobá, nehledě na ty vlasy, které má zřejmě nějak upravené." ,,Je to ona, jen počkej, až se probudí, poznáš ji podle očí. Věděl jsem, že podobnou barvu očí už jsme někde viděl, ale nemohl jsme si vzpomenout kde, dokud jsem se nepodíval do těch tvých. Barva jejích očí je věrná kopie těch tvých." Neskutečně mě bolela hlava a měla jsme pocit, že se mi každou chvíli bolestí rozskočí. ,,Au! Moje hlava. A ještě jsme jim říkala, že nepiju. Že já jsem tam s nimi jen šla. Příště nikam nejdu, ať si říká, kdo chce, co chce." Otevřela jsem oči a zjistila, že se nade mnou někdo sklání. Po chvíli se mi podařilo zaostřit a po několika mrkáních jsem byla schopna zařadit i tvář. Byl to ten cizinec ze včera a naproti něj, na druhé straně postele seděl, někdo, kdo mu byl velmi podobný. ,,A já jsem si myslela, že se mi to jen zdálo. Co jsi mi to včera dal, že mě tak bolí hlava?" ,,Snad si ji nedal tu bylinu a nedonutil ji aby se jí nadechla?" Jeho pohled hovořil za vše a nebylo potřeba ani jeho odpovědi. ,,Co sis myslel? Vždyť jsi jí mohl ublížit, ne že bych ji nějak moc dobře znal ale i tak. I pro elfy je ta bylina nebezpečná a ty to víš!" ,,Nemohl jsem jinak, nechtěla jít semnou. Jak jsem ji sem měl jinak dopravit?" ,,Když nechtěla, tak jsi ji neměl nutit a vrátit se zpět." Mezitím, co se ti dva dohadovali, se mi podařilo se zvednout na loktech a rozhlédla jsme se po místnosti. Byla velmi vzdušná a většinu místa zabírala postel jejíž čelo částečně tvořil kmen stromu. Ke své radosti a úlevě jsem zjistila, že mám na sobě to samé oblečení jako včera. Rukou jsme nepřítomně sjela ke krku a snažila se nahmatat náhrdelník,marně, nebyl tam. Trochu jsme zpanikařila a začala ho hledat. Prohledala jsme kapsy na kalhotách a dokonce jsem se podívala i pod polštář jestli tam třeba není. Nebyl a ani na nočním stolku, který byl po levé straně postele. Zjevně si mého marného úsilí všimli, protože ztichli a dívali se na mě. ,,Hledáš tohle?" Jeden z nich měl na prstu pověšený můj náhrdelník a držel mi ho před očima. Když jsem po něm natáhla ruku, ucukl a dal ho pryč z mého dosahu. ,,Ano, hledám. Tak mi ho laskavě vrať." Posadila jsem se na posteli a natáhla se znova pro náhrdelník až jsme skoro spadla z postele. ,,Ne, nevrátím ti ho dokud mi neřekneš, kdo jsi." ,,Co je to za otázku? Kdo bych asi byla? Ale pro vaši informaci, jmenuji se Rose Thingol a teď mi to vrať." (Thingol- jméno prvního elfího krále z rodu Sindar. Sindar jsou šedí elfové a to jméno jsem si vypůjčila z knihy Silmarillion od J.R.R. Tolkiena.) Znovu jsem se natáhla pro náhrdelník a tentokrát si ho vzala, i když jsme se jednou rukou musela zapřít o postel abych na něj dosáhla, protože ho schválně jeden z nich držel dál ode mě. Zapnula jsme si ho kolem krku a potichu si oddechla. Byla jsem ráda, že ho mám zpátky, dodával mi odvahu a když jsem ho měla na krku, cítila jsem se klidněji a jistěji. ,,Tak Thingol? To jméno jsem už dlouho neslyšel. Víš vůbec, kdo to byl?" ,,Je to příjmení mé rodiny." Pokrčila jsem nad tím rameny a sedla si na okraj postele. Nohama jsem dala na zem a dřív než někdo z nich mohl nějak zareagovat, tak jsem vstala. Obula jsme si boty a pomalu začala ustupovat ke dveřím. ,,Byl to první první elfí král z rodu Sindar. A ty jsi jedna z nás." ,,Asi jsem se pořádně praštila do hlavy a teď se mi něco zdá, protože tohle určitě není možné. A ani nevím kdo jste nebo kde jsem." Ustupovala jsme pomalu ke dveřím a přitom těkala pohledem z jednoho na druhého. Bylo to velmi zvláštní.
Jako na nějaký nevyřčený povel, oba vstali ze svých židlí u postele a vydali se k mně. ,,Asi bychom se ti opravdu měli představit. Jsem Thradnuil a ten, co tě sem donesl, je můj syn, Legolas." ,,To jste nemohli říct rovnou, že se někde pořádá maškarní? Šla bych taky. Ačkoliv je mi to velice líto, musím odejít." Narazila jsme zády do dveří a chvíli mi trvalo než se mi povedlo zmáčknout kliku a dveře otevřít, přičemž jsem musela udělat několik kroků na stranu, abych se dveřmi do ramene. Ale když jsem chtěla odejít, zjistila jsem, že nemůžu, protože mi v tom zabránili dva strážní, kteří zkřížili kopí. ,,Odtud nikdo neodejde, pokud to nedovolím a rozhodně ne ty." Otočila jsme se čelem k nim a nevěřícně se na ně dívala. ,,To nemůžeš! Nemůžeš mě tady držet, když tu být nechci." ,,Ale mohu." Řekl a začal se ke mně přibližovat. Při chůzi vyndal z kapsy své róby malou korunku, ale pohled ze mě nespustil. Couvala jsem dál až jsem narazila zády do překřížených kopí a dál to nešlo. Ucítila jsme pevný stisk na obou loktech a ohlédla se za sebe. Oba dva strážní mě chytili za lokty a tím mi znemožnili pokračovat v útěku, zatímco Thranduil se ke mně přiblížil a zůstal stát jen několik centimetrů ode mě. Mírně vyděšeně jsem ho pozorovala, když se ke mně nahnul a položil mi korunku na hlavu. ,,Jak jsem řekl, patříš k nám, k elfům a jestli jsi z mojí rodiny tak tato korunka to odhalí. I když myslím, že to nebude potřeba. Už jen kvůli těm tvým očím, které mají stejnou barvu jako ty mé." Při jeho slovech, korunka začala zářit a její zář se přesunula i na mě až mě celou obalila. Když pohasla, stála jsme tam sice ve svém oblečení, ale zato se stříbrnými vlasy. Stráže mě pustili, viděli, že se nesnažím utéct a když jsem se zvedla ruce a chtěla vzít do ruky několik svých pramenů vlasů, překvapeně jsme zjistila, že mám uši špičaté a ne kulaté. ,,Co jsi to udělal?" ,,Jen jsme v tobě odhalil tvé pravé já a teď se na mě podívej!" Jeho slova nedovolovala jakýkoliv odpor, a tak jsme pomalu zvedla hlavu a zadívala se mu do očí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama