10.kapitola

6. července 2018 v 11:31 | anna1200 |  Nezapomenutelný zážitek
Další kapitola je tady.Usmívající se


...ucítila jsem bodavou bolest v ruce a poslední, co si pamatuji, byl pád do něčí náruče.
Po nějaká době jsem se probrala a rozhlédla se kolem sebe, byla jsem v podzemí, v ložnici ve stylu Ludvíka Filipa. Vstala jsem z postele, ale prudká bolest vystřelující mého levého zápěstí, mě donutila se posadit zpátky na postel. Zmateně jsem se podívala na levou ruku a zjistila, že na ní mám pouta a jsem připoutaná k posteli. Zacloumala jsem poutem a pokusila a se uvolnit, ale docílila jsem jen ještě větší bolesti v ruce. ,,Halo? Je tu někdo?" Zavolala jsem do ticha a chvíli naslouchala, vypadalo to, že tu nikdo nebyl. ,,Pomoc!" Znovu jsem zakřičela, ale stále nikdo neodpovídal. Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala něco, co by mi pomohlo se dostat z pout. ,,Snažíš se marně. Klíč mám jen já. A nevím, jestli tě pustím." Zmateně jsem se podívala směrem odkud hlas přišel. ,,Kdo jsi? Proč mě tu držíš? Kde je Erik?"
Majitel hlasu vystoupil ze stínu a v tu chvíli se mi zastavilo srdce. Nemohla jsem tomu uvěřit, byl to on. Byl to Erik. ,,Eriku? Proč jsem tady? Proč jsem připoutaná? Pusť mě prosím." Byla jsem zmatená, nevěděla jsem proč mi to Erik udělal. Dívala jsem se na něj a poprvé od doby co jsem tady, jsem se bála. Bála jsem se Erika. ,,Řekl jsem, že tě nepustím. Nejsem ten Erik, kterého jsem znala. Zůstaneš tady a ani se nepokoušej utéct. Nemuselo by to pro tebe dopadnout dobře. Budeš tu tak dlouho dokud se o tebe ředitelé nepřestanou zajímat, poté tě pustim.'' Díval se na mě ledovýma očima, ve kterých nebyla ani známka po jakémkoliv citu . Jeho oči byly prázdné a chladne. Díval se na mě tak jako se lovec dívá na svou kořist předtím než ji zabije. Znovu a znovu jsem se pokoušela dostat ruku z pouta, ale výsledkem bylo jen to, že se k ocel zaryla do ruky až mi okolo pouta tekla krev. Očima jsem těkala po pokoji a hledala klíč, kterým bych svou ruku osvobodila a mohla tak utéct. Klíč v pokoji byl. Ležel na malém stolku, problém byl v tom, že stolek byl u proste pokoje a já se běžela jak k němu dostat. Po celou tu dobu, co jsem se pokoušela osvobodit se na mě Erik díval se škodolibým úsměvem. Podívala jsem se na něj a uvědomila si jednu věc. Nemel masku. Nosil ji vždy a jen několikrát jsem měla tu možnost pohlédnout mu do tváře, když ji neměl. Ani nyní ji neměl a vypadalo to, že je mu to jedno. Bylo to divné a když jsem se podívala lépe,všimla jsem si, že jeho oči jsou potaženy zvláštním závojem, jakoby bylo zhypnotizovaný a nevěděl co dělá. Dívala se na mě a přesto to vypadalo, jak by se díval skrze mě, jakoby mi chtěl pohlédnout do duše a zjistit všechno zločiny i dobré skutky, které jsem vykonala.
Nikdy jsem tak intenzivní a přesto nevidomý pohled neviděla. Děsila jsem se oka. Děsila jsem se toho momentu až se probere. Kdo ví co mi ještě udělá nebo co je mi schopen udělat, aby mě držel tady dole v podzemí opery pod zámkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama