12.kapitola

6. července 2018 v 11:35 | anna1200 |  Nezapomenutelný zážitek
Přidávám další kapitolu. Usmívající se


Pomalu jsem otevřela oči a několikrát jsem zamrkala, než jsem si zvykla na šero, které v místnosti panovalo. Přestože jsem se stále cítila slabá, pokusila jsem se posadit, v čemž mi zabránily ruce, které mě zatlačily zpátky do peřin. Podívala jsme se na jejich majitele a mimoděk jsem se posunula dál na posteli a když jsem chtěla zvednout levou ruku, zjistila jsem, že na ní nemám pouta a nejsem připoutaná ani ke stolku ani k ničemu jinému. Rozhlédla jsme se po místnosti a hledala jsme kudy bych mohla utéct, ale jediná cesta byla vchod do této malé jeskyně a věděla jsem, že bych k němu nezvládla dojít.
Vyhýbala jsem se pohledu na něj, na Erika sedícího na kraji postele, ve které jsem ležela a raději jsem pohledem sjela ke svému levému zápěstí, stále na něm byla krev, nyní už zaschlá, tvořící strupy kolem dokola mého zápěstí. Prohlížela jsme si ony strupy, když je najednou zakryla ruka, větší než ta má a teplá. Pomalu jsem zvedla pohled a zadívala se do jeho očí. Bylo v nich spoustu pocitů, ale smutek, smutek převládal. Mlčela jsem, ani žilka se mi ve tváři nepohnula a jen jsem se dívala do jeho očí a přemýšlela, jestli mi vysvětlí proč se ke mě tak zachoval, proč mě připoutal abych se nemohla hnout z postele. Nakonec jsem prolomila to dlouho trvající ticho svou otázkou. ,,Přišel jsi mi ještě víc ublížit?" ,,Ne nepřišel jsem ti ublížit, musíš pochopit-" ,,CO?!?! Co musím pochopit?" ,,-to co jsem udělal, bylo to pro tvé dobro-" ,,Takže pro mé dobro jsi mě na týden připoutal k posteli a nemohla jsem se z ní hnout? Pro mé dobro jsi se choval nedostupně, chladně a jakékoliv mé pokusy o konverzaci jsi přehlížel?" Vytrhla jsem svou ruku z jeho sevření a cítila jsem, jak se některé ze strupů odlouply a horká krev mi v pramíncích stékala po ruce. Druhou rukou jsem si stiskla krvácející zápěstí a snažila se tak zastavit potůčky krve.
,,Myslela jsme, že tě znám, že ti můžu věřit, ale zmýlila jsem se v tobě. Teď vidím, že ti nemůžu věřit i kdybych chtěla." Vstala jsem z postele a trochu se mi zamotala až jsem se musela chytit stěny u postele. Zjistila jsem, že mám na sobě nějaké kalhoty a košili, ale byla jsem bosa. ,,Ne, Annie, tohle neříkej, musel jsem to udělat a mrzí mě to." Otočila jsem se k němu zády a v očích mě štípaly slzy, smutky i hněvu, po chvíli jsem slyšela, jak zašustila látka a následně kroky. Přibližovaly se až zastavily kousek ode mě. ,,Nemrzí, nemrzí tě to, pokud by mi hrozilo nějaké nebezpečí, udělal by jsi to znova. Znovu by jsi mě tady dole držel,zvládnu se o sebe postarat Eriku, už nejsem malá a to co jsi mi udělal, ne to nikdy nezapomenu." Bez jediného pohledu za sebe jsem se rozešla pryč z místnosti. Kdybych se otočila uviděla bych, jak po jeho tváři stékají slzy a třese se potlačovanými vzlyky. Nějakým způsobem se dostala do opery. Procházela jsem se jejími chodbami a občas rukou přejela po nějaké té dekoraci nebo kulise až jsem se dostala do části, kde byly kostýmy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama