4.kapitola

6. července 2018 v 12:41 | anna1200 |  Ztracená elfská princezna
Jsem tady s další kapitolou a opravdu se moc omlouvám za svou neaktivitu. Snad se Vám kapitola bude líbit, jakékoliv připomínky, rady, dotazy či názory můžete napsat do komentu.



Jeho oči byly chladné, přesto v nich byly vidět malé jiskřičky snad radosti nebo štěstí. Přesto jsem ho obezřetně pozorovala, možná o sobě tvrdil, že je můj otec, ale stále jsem mu nevěřila. Jak jsem mohla? Když mě pravděpodobně nechal unést a dopravit sem, na místo, o kterém jsem vlastně nic nevěděla. ,,Kdy se budu moci vrátit domů?" Vyhrkla jsem první otázku, která mě napadla a bylo doslova vidět, jak jeho oči ztvrdly a dřív než jsem se stačila nějak vzpamatovat. stála tak blízko u mě, že jsem musela vzhlédnout, abych mu viděla do tváře. Upíral na mě ledový pohled, protkaný hněvem a hněv vycházel z celého jeho postoje. ,,Teď je tvůj domov tady. Nebo se snad chceš vrátit do toho světa lidí? Nedovolím ti to." ,,Ano, chci se vrátit do světa lidí. A proč mi to jako nedovolíš? Nemůžeš mě držet tady násilím, nejsem tvůj sluha." A na potvrzení svých slov jsem udělala několik kroků dozadu ven z pokoje a ocitla jsem se na chodbě, kudy procházeli elfové a se zájmem si mě prohlíželi. ,,To sice nejsi, ale nedovolím ti odejít. Nechci aby jsi odešla." ,,Proč?" ,,To je dobrá otázka, třeba proto, že bych tě chtěl líp poznat, když jsem k tomu neměl příležitost po celý tvůj život." Překvapeně jsem zůstala stát a dívala jsem se na něj. Pro zatím to nevypadalo, že by chtěl jít za mnou. ,,Já....uvidím, nechám si to projít hlavou. Ale teď se chci vrátit zpět. Mohl by jsi mi otevřít portál, bránu nebo cokoliv abych mohla odejít?" Ve skutečnosti jsem nebyla připravená tu zůstat s vědomím, že už možná nikdy neuvidím místa, která jsem měla ráda. Nesnesla bych to. Vybrala jsem si tu druhou variantu a chtěla jsem zbaběle prchnout zpět. Stále s pohledem upřeným na něj jsem pomalu začala couvat chodbou dále od pokoje, ve kterém jsem se vzbudila. Nevěřila jsem jim, vlastně jsme tady nevěřila nikomu a ničemu.Asi v polovině chodby jsem se otočila a rozběhla se, snažíš se nějak vymotat z bludiště chodeb. Po nějaké době se mi to podařilo a dostala jsem se až k velkým dřevěným dveřím s uměle vytesanými vzory pátků, rostlin a dokonce potoka. Otevřela jsem je a vyběhla jsem ven. Přeběhla jsem nádvoří a aniž bych nějak reagovala na volání a křik elfů, vběhla jsem do hvozdu. Netušila jsem, jaké mi tam hrozí nebezpečí. V hlavě jsem měla jen jedinou myšlenku. Dostat se odsud a na všechno zapomenout.

Hvozd byl temný a to i přesto, že byl den. Navíc byl obalený pavučinami a co chvíli jsem měla pocit, že se na mě něco nebo spíše někdo, dívá. Nevšímala jsem si toho a běžela jsem dál. Zdálo se, že ten hvozd nekončí, protože když jsem se ohlédla za sebe, nebylo vidět nic, co by se nějak podobalo domu. To samé bylo přede mnou a po obou mých stranách. Nezbylo mi tedy nic jiného než jít dál a doufat, že najdu konec a na něm snad nějakou bránu, která mě zavede domů, do světa lidí. Po několika hodinách jsem daleko přede mnou zahlédla konec hvozdu. Byla jsem unavená, ale odhodlaná vrátit se tam, kam patřím a na celou tuto situaci co nejrychleji zapomenout a brát to jako pomatení smyslů. Po době, která mi přišla jako nekonečná, jsem se ocitla u východu z hvozdu. Kam až jsem se podívala se rozprostírala velká pláň porostlá jen trávou a několika stromy. Nikde ani stopy po nějaké bráně, portálu, či průchodu, pomocí něhož bych odsud zmizela. Povzdechla jsem si a ještě jednou jsem se rozhlédla kolem sebe. Tráva byla na jednom místě vypálená ve znak, připomínající kruh. Čím blíže jsem k němu byla, tím větší jsem měla dojem, že je to to, co hledám a co by mi mohlo pomoci. Obezřetně jsem přistoupila až na samotnou hranici kruhu. Mráz mi přejel po těle z neznámého důvodu. Přesto mi ale nic nezabránilo vstoupit do kruhu. Okamžitě jsem ucítila, jak mě něco táhne pryč. Nezbylo mi nic jiného, než se tomu tlaku podvolit.Asi jsem musela omdlít, protože mě probral prudký náraz a chvíli jsem lapala po dechu, než jsme byla schopna se nadechnout a rozhlédnout se kolem sebe. Poznávala jsem ten park, kde jsem se ocitla. Byla jsem ve světě lidí a byla jsem sama, nebo to tak, alespoň vypadalo. Pomalu jsem vstala a vydala se pryč, než budu mít další nechtěnou návštěvu. Protože jsem věděla, že ti dva to asi nenechají jen tak být a znovu se mě pokusí přesvědčit o svých slovech. Po cestě jsme zjistila, že i když mám korunku stále na hlavě, vlasy i uši nevykazují jediné známky toho, kde jsem byla nebo jak jsem vypadala. Byla jsem za to ráda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama