8.kapitola

6. července 2018 v 10:55 | anna1200 |  Nezapomenutelný zážitek
V případě, že byste se trochu ztratili v příběhu, nebojte se napsat komentář. Moc ráda Vám na vaše otázky odpovím.


Nevím jak dlouho jsem tam seděla a zírala do prázdna, mohly to být minuty nebo hodiny.Zhluboka jsem se nadechla a znovu vzala deník a pokračovala ve čtení. Začaly mi téct slzy, ale bylo mi to jedno, nemohla jsem pochopit, jak někdo mohl takhle žít. Nemohla jsem uvěřit tomu, že tohle musel zažít jeden člověk. Odložila jsem již dočtený deník stranou a vzala papíry s rituálem a zjistila jsem něco, co mě překvapilo. Na vyvolání rituálu byla potřeba věc toho, kdo rituál vyvolává a nebo kapka krve. Zděsila jsem se při představě, že Erik každý den dobrovolně dával krev jen proto aby mě viděl. Najednou jsem zaslechla kroky. Položila jsem papíry vstala jsem. Vstoupila jsem, co nejvíce do stínu.
Netrvalo dlouho a spatřila jsem majitele těch kroků. Byl to vysoký muž, jen v kalhotách a košili, a pak se otočil mým směrem. Zalapala jsem po dechu a strnula. Na obličeji měl přes levou tvář masku. //To nemůže být on. To není Erik. Erik je pryč.// Zpozorněl a pozorně si prohlížel místo, kde jsem stála. Přišel až ke mně a já jsem zadržela dech. Byl u mě tak blízko, že jsem mohla cítit jeho dech na své tváři. V srdci se mi rozhořel malý plamínek naděje. //Je to možné? Opravdu je to Erik?// Pomalu mi docházel kyslík, a tak jsem se musela nadechnout. Pomalu jsem se nadechla a vydechla. Modlila jsem se, aby odešel, protože jsem si nebyl tak úplně jistá jestli to opravdu je Erik. Otočil se a odešel. Šla jsem za ním ve stínech a snažila se nenadělat moc hluku. Ale marně. V jedné chodbě mi na prachu ujela noha a já spadla. Snažila jsem se pád zmírnit rukami, ale i tak jsem při dopadu potichu vyjekla. A právě můj výkřik zaslechl. Prudce se otočila a uviděl mě. Na nic jsem nečekala a rychle jsem začala utíkat.
Slyšela jsem ze sebou kroky a došlo mi, že běží za mnou. snažila jsem se ho zmást a tak jsem na každém rozcestí zabočila do jiné chodby. Zabočila jsem do další chodby, ale tahle byla slepá. Rychle jsem si stoupla do stínu a zpomalila dýchání. Netrvalo dlouho a neznámý doběhl do chodby. Modlila jsem se ať mě nenajde. Najednou jsem ucítila ruku na zápěstí a než jsem se nadála stála jsem tváří v tvář neznámému cizinci. Vytrhla jsem ruku z jeho sevření a pokusila se ustoupit zpátky do stínu, ale než jsem stačila udělat krok, chytil mě znovu za ruku. ,,Řeknu to jen jednou: Pusť mě." Řekla jsem potichu a znovu se pokusila vymanit ze sevření. Nešlo to. Držel mě moc pevně. Odtáhla jsem se, jak jen to šlo a zpříma se mu podívala do očí. Čekala jsem jestli dřív uhne pohledem. ,,Pokud mě okamžitě nepustíš, stane se ti něco moc nepříjemného." Ale místo toho aby mě pustil, se rozesmál. ,,Jak by mi taková malá holka, jako ty mohla ublížit?" Zeptal se se smíchem. ,,Třeba takhle." Řekla jsem a kopla ho do citlivých míst. Jeho tvář se zkřivila bolestí a rukama se chytil , tam kam jsem ho kopla. Využila jsem příležitosti a utekla z chodby.
Nevěděla jsem, kam mám utéct, a tak jsem běžela do sklepení. Doběhla jsem do Erikovy pracovny, zavřela dveře a dostrkala před ně psací stůl. Poté jsem si stoupla do rohu a zhluboka dýchala. Poslouchala jsem, jestli neuslyším kroky, ale nic jsem neslyšela. Sedla jsem si na židli a rozhodla se nějakou dobu zůstat v pracovně. Netrvalo dlouho a já jsem usnula. Ale nespala jsem moc dlouho. Vstala jsem a přešla ke dveřím, přitiskla na ně ucho a poslouchala. Když jsem nic neslyšela, posunula jsem stůl a otevřela dveře. Potichu jsem vyšla ven a vrátila se do opery. Procházela jsem operou a najednou jsem uslyšela něčí hlas. Pomalu jsem šla za tím hlasem, a pak jsem ho uviděla. Byl to ten muž ze včera a nemluvil, ale zpíval. Pomalu jsem se k němu přiblížila a zůstala stát ve stínu asi tři metry od něj.
Náhle přestal zpívat a otočil se na mě. Ztuhla jsem a nevydala ze sebe ani hlásku, jen jsem ještě víc vstoupila do stínu. Pomalu se rozešel ke mě a já začala couvat. Došla jsem až k ústí chodby a chtěla téct. ,,En." Zavolal na mě a já se na něj otočila. ,,To není možné. Ty nejsi Erik. Ten je pryč." Zašeptala jsem, otočila se a utekla nedbajíc na jeho volání. Běžela jsem a bylo mi jedno kam. Několikrát jsem narazila do kulis, ale bylo mi to jedno.
Vyběhla jsem až na střechu a přešla k jejímu okraji. Dívala jsem se na Paříž, ale vlastně ji neviděla. Byla jsem na okraji střechy a zhluboka dýchala studený noční vzduch. Ale stále to bylo nic oproti bolesti a beznaději, které jsem cítila. Jediné, co jsem si v té chvíli přála, bylo, aby to všechno byl jen sen a abych se v další sekundě probrala a oddechla si, protože se nic z toho nestalo. Bohužel to nebyl sen. Světlá jsem se po zábradlí na povrch střechy a zavřela oči. Na nic jsem nemyslela a jen jsem tam seděla.
Najednou jsem ucítila kouř. Rychle jsem otevřela oči a postavila se.na nohy. Opera, respektive její ruiny, byly plamenech. Jedinou možností bylo utéct do sklepení. Rozeběhla jsem se, ale vlivem kouře mi slzely oči a sotva jsem viděla na cestu. Přes slzy jsem neviděla kam běžím. Plíce mě pálily, oči slzely, ale já běžela dál. Nevím, kam jsem až doběhla, ale muselo to být někde blízko vchodu do opery.
Z posledních sil jsem se dopotácela ke vchodu do podzemí a otevřela jej. Chtěla jsem m vejít dovnitř, ale nohy mi vypověděly službu a já spadla na zem. Snažila jsem se plazit, ale byla jsem hodně slabá. Dobře jsem věděla, že pokud teď usnu, tak se za duším kouřem. Snažila jsem se zůstat vzhůru, nešlo to. Má poslední myšlenka, před tím než jsem omdlela, byla,aby někdo našel Erikův deník i s rituálem. A pak jsem omdlela. Poslední co jsem cítila bylo, jak mě někdo vzal do náruče a někam nesl. Pak už si nepamatuji nic, jen tmu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Chcete abych pokračovala v povídce Ztracená elfská princezna nebo mám napsat novou povídku na jiné téma?

Pokračovat v povídce Ztracená elfská princezna
Napsat novou povídku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama